Historie plemene Staffordshire Bull Terrier

        Standard plemene Staffordshire Bull Terrier (SBT) byl poprvé oficiálně zveřejněn ve Velké Británii v roce 1935. Stalo se tak 26. dubna 1935 na stránkách časopisu Dog World, autorem byl Joe Dunn. Toho dne uveřejnil souhrn plemenných znaků staforda. Následně pak, 25. května 1935, byl založen Klub stafordšírského bulteriéra a plemeno bylo uznáno Kennel Clubem, tedy nejvyšším britským kynologickým orgánem.

Těmto formálním aktům předcházela dlouhá a pestrá historie. Vysledovat tak dlouhou historii však není snadné. Začala v dobách, kdy si lidé nevedli příliš často písemné záznamy o svých psech. Nicméně jisté záznamy se dochovaly a naštěstí se dochovala i umělecká díla, zpodobňující mimo lidí i jejich psy. Můžeme sledovat původ a vývoj teriérů i buldoků mnoho stovek let zpět, ale bude lépe dostat se rychleji ke stafíkům.

Kolem roku 1750 byly ve velké oblibě kohoutí zápasy a do módy znovu a znovu přicházely i další zvířecí zápasy, včetně zápasů psů s jinými zvířaty – dosti často býky – a rovněž psů mezi sebou. Nebyla to však žádná novinka, neboť zápasy zvířat všeho druhu byly oblíbenou zábavou lidí již od starověku. Samotné zápasy psů mezi sebou navzájem byly legální a na vrcholu popularity mezi rokem 1780 a 1835. Navíc nebyly „likvidační“, neboť dobrý pes byl znamenitým prostředkem obživy majitele a sázkařů. Pokud se tím někdo cítí být pohoršen, nechť se zamyslí nad chováním svých vlastních předků a vyvodí z toho důsledky pro hodnocení své vlastní povahy. Psi sami si to nevymysleli! Ostatně právě od těchto psů se rovněž vyžadovala absolutní tolerance k lidem a byli důležitými členy rodiny.  

          V době, kdy již tolik oblíbený buldok nevyhovoval pro své zaměření s důrazem pouze na sílu, pociťoval se zejména nedostatek hbitosti a rychlosti psů. Začaly tedy pokusy o křížení psů tak, aby výsledkem byl pes odvážný, silný, ale přitom hbitý. Jako obvykle řada pokusů vedla do slepých uliček, ale velice nadějným se stalo křížení buldoků s teriéry. V různých oblastech Británie byly preferovány různé typy psů. Zatímco na severu byl upřednostňován těžší pes, pak například v Midlandu vyhovovali spíše menší psi. Touha mít „pořádného“ psa šla napříč všemi sociálními skupinami. Od bohaté šlechty přes hostinské, řemeslníky, horníky až po chovatele krys a potkanů pro zápasy. Divíte se proč se zmiňuji o krysách a potkanech? Velmi stručně a zjednodušeně lze „bojovou“ historii stafíků rozdělit do tří částí, a to na boj s býky, medvědy či jinými zvířaty, na boj psů navzájem a posléze na „sportovní“ likvidaci krys a potkanů. Takovýto boj byl limitovaný časem či počtem zabitých krys. Kvalitní pes například likvidoval v aréně 100 kusů za pět a půl minuty. Není to právě roztomilá představa, nicméně si povšimněte, že nikdy žádný z těchto psů nebyl určen proti lidem. Poranění psi bývali domů odváženi i v dětských vozících. To jen a jen dnešní prapodivní novináři a pár politiků se snaží vzbudit dojem, že tito psi jsou nebezpeční lidem a používají slovíčko „bojoví“ s neuvěřitelnou dávkou ignorance.

Za otce „nového plemen“ byl považován všemi v té době vážený vévoda Hamilton. Na trůně byl král Jiří III. (1760-1820), vévodův příznivec. Vévoda choval ve svých psincích řadu různých druhů psů, mimo jiné i buldoky a teriéry, psy lovecké i psy do arén. Spolu se svým přítelem, lordem Derby, se věnoval celý život kohoutím zápasům, dostihům (zejména v Přestoná a v Liverpoolu) a koním a byl velkým přítelem psích zápasů. Jejich dalším osobním přítelem byl princ velšský, pozdější král Jiří IV., velký milovník zápasů všeho druhu. Byl to princ, který miloval hry, pití, zábavu, nespoutané a divoké jízdy na koni. Prostě totéž, co většina jeho vrstevníků ze stejné společenské skupiny v té době. A tito pánové se často scházeli na sportovních podnicích té doby a byli i vášnivými sázkaři. Zápasy kohoutů i psů se konaly často i během dostihů jako doprovodný program. Pánové jistě nebyli troškaři, výše sázek dosahovala mnohdy výše až dvou či tří tisíc guineí.

 Vévoda Hamilton byl rozhodně ve své době odborník. Konec konců, budoucí král měl později své psy také od vévody Hamiltona, což je mimo jiné patrno z obrazu malovaného kolem roku 1790 malířem Georgem Townley Stubbsem. Obraz představuje prince na dostihovém koni, doprovázeného dvěma psy, se znaky, které tak dobře známe. Psi vévody Hamiltona byli vysoce ceněni, zřídka kdy poráženi, a přáním a prestiží ostatních šlechticů bylo mít štěně jeho psů. Vévoda nebyl jediným, kdo křížil buldoky s teriéry. Na rozdíl od jiných však použil své zkušenosti z chovu dostihových koní. Pracoval systematicky a zkoušel vzdálené i příbuzenské plemenitby kříženců buldoků s teriéry tak, až se dopracoval k dnes známému výsledku. Základem těchto psů byl jeho vlastní chov, ve kterém své plemeno vypěstoval někdy kolem roku 1770. Na počátku byl i světlý a rychlý buldok, pocházející též z jeho kennelu. Tak vznikl jeho bull and terrier.

        Zvláště proslulými z vévodova chovu se stali psi Wasp, Child a Billy a Tyger. Na obraze H.B.Chalona, kde jsou znázorněni Wasp, Child a Billy, které v té době vlastnil pan Henry Bonton (získal je po smrti vévody Hamiltona roku 1801) můžeme vidět jejich podobu se stafordem dnešních dnů. Fena Tyger byla tak dokonalým příkladem nového plemene a Jeho Výsost byla na ni tak pyšná, že si objednala obraz sebe sama s Tager. Všichni tito jmenovaní psi jsou už předci moderních stafordů a je to na nich i dobře vidět.

Je řada teorií o přesném vzniku plemene co do poměrů křížení teriéra a buldoka a vzniku psů typu bull and terrier. Naštěstí nám pomáhají umělecká díla a práce malířů té doby. Mnoho významných malířů z období 1780-1830 malovalo členy aristokracie a jiné význačné osobnosti spolu s jejich psy. Řada takto zobrazených psů byla, jak jsem již napsal, přímými předchůdci dnešních stafordšírských bulteriérů.

Henry Alken byl jedním z nejznámějších malířů té doby a maloval štvanice na jezevce, na medvědy a motivy z bull baintingu (označení honebního sportu té doby, který nemá s býky nic společného). Najdeme je například v Alkenově díle zveřejněném v Nationals Sports of Great Britain z roku 1820, kde jsou i jedna z prvních vyobrazení stafordů. Známý je rovněž například obraz Crib a Rosa, kde Crib vykazuje znaky stafordů, zatímco Rosa je spíše typ dnešního buldoka. Malíř Stubbs vyobrazil bull terriera v pozici, na kterou dnes můžeme být pyšni: „Tady jsem, podívej se na mně!“ Tento obraz je datován rokem 1812 a podoba s dříve zmíněnou fenou Wasp je tak velká, že se patrně jedná o syna a matku či jiný velice příbuzenský vztah. A tak lze pokračovat dále a dále, zvláště bohatým zdrojem je i Sporting Magazín z té doby.

Stafordi zatím získali širokou oblibu mezi všemi vrstvami obyvatel. Kolem roku 1860 sice byli na nějakou dobu zastíněni nově vyšlechtěným plemenem mléčně bílých bulteriérů, nikdy však natolik, aby se ocitli na ústupu. Od doby svého vzniku byli již na přelomu 18. a 19. století natolik oblíbení zejména v rodinách střední Anglie, kde žili v prostředí plném lidí a dětí a ve kterém se formovala jejich báječná povaha, že se stali nedílnou součástí jejich životů. A i to přispělo ke stále častějším a silnějším protestům veřejnosti proti zápasům zvířat včetně psů všech plemen. Protesty postupně sílily přibližně od roku 1820, a to do té míry, že se věcí zabýval i britský parlament a schválil postupná omezování. Na stranu přátel zvířat se postavilo i anglikánské duchovenstvo. Vše vedlo k tomu, že v roce 1835 přijal parlament  naprostý zákaz všech druhů zvířecích zápasů (Humane Act). Zápasy sice ještě nějakou dobu pokračovaly, ale přísné tresty a silná policejní restrikce vedly k jejich praktické likvidaci.

          Popularita stafordšírského bulteriéra přetrvala v 19. století zvláště díky lidem v černém kraji uhelného a těžkého průmyslu, v Newcastlu, Manchesteru, Londýně, Birminghamu a dalších místech. Ostatně podle hrabství Staffordshire má pes i své jméno. Do doby, než bylo plemeno oficiálně zařazeno do plemen britského Kennel Clubu, muži z těchto měst a krajů si sami zapisovali rodokmeny svých psů a zachovávali tam i tu nejdůležitější věc – označení typu. Většina z nich však postrádala fantazii ve jménech psů, a tak se hojně vyskytovala jména v té době tradiční, jako Madma, Puss, Mell, Billy a podobná, což následně v rodokmenech způsobovalo zmatek. Od počátku 20. století začaly mezi chovateli stafordů sílit hlasy pro oficiální uznání tohoto plemene. Dělo se tak patrně i pod vlivem skutečnosti, že řada jiných plemen už své standardy měla, zatímco tak staré plemeno jako stafordšírský bulteriér stále ještě ne. Jenže nemalá část vážených chovatelů žila v domnění, že se zavedením standardu poškodí vlastnosti psa, že výstavní pes je pouze pro vzhled a ztratí to správné stafordí srdce.

Zvítězil však názor Joe Mallena, Jacka W.Barnarda a H.N.Beilbyho – a jak se ukázalo, měli tito muži pravdu. Kvalita plemene jak v exteriéru, tak v povaze byla nejen zachována, ale naopak zavedení standardu plemeni prospělo. Pouze tři měsíce po uznání plemene Kennel Clubem se v srpnu 1935 konala v Cradley Heath ve West Midlands první oficiální výstava stafordšírských bulteriérů. Výstavy se zúčastnilo 60 psů a fen. Zakládající klub se jmenoval The Staffordshire Bull Terrier Club, který byl též zván jako „Mateřský klub“ (The Parent Club). Historickou shodou se tak stalo za vlády Jiřího V. (1910-1936) a skoro to vypadá tak, jako by na stafordy měli vliv králové nesoucí jméno Georgie, čili česky Jiří.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že od roku 1935 máme plemenný standard, který dodržujeme, stafordšírský bulteriér, jak ho známe dnes, se nikterak mimořádně neliší od psa, kterého před takřka dvěstěpadesáti lety vyšlechtil vévoda Hamilton. I po jeho smrti byli totiž vévodovi psi široce využívání jako pilíře chovu.

Po celou dobu existence patří staford k nejoblíbenějším teriérským plemenům ve Velké Británii, v současné době mezi teriéry vede. V top 20 oblíbenosti všech registrovaných plemen je Kennel Clubem veden po dva roky na báječném pátém místě a tedy na prvním místě z teriérů. Osmnáct klubů chovatelů, které geograficky pokrývají celou zemi už o něčem svědčí. Registrováno v zemi původu je odhadem 400 tisíc psů. Jejich obliba na všech kontinentech trvale stoupá. Kdo se s těmito psy blíže seznámil, ví proč.

Použitý zdroj informací: kniha Stafordšírský bulteriér autora  Zdeňka Spiese