Příbuzenská plemenitba

MVDr. Jindřich Steinitz ve své publikaci „Ohaři-výcvik, exteriér, plemenitba“ říká, že: 

„Příbuzenská plemenitba vzniká tehdy, má-li jedinec v jedné nebo více generacích předků jednoho nebo více společných předků.“

Chce-li se majitel přesvědčit, zda pes pochází z příbuzenské plemenitby, stačí,když otevře jeho rodokmen. Pokud se v rodokmenu určité jméno předka nebo předků opakuje vícekrát, znamená to, že se opravdu o příbuzenskou plemenitbu jedná. Tato skutečnost může do značné míry ovlivnit budoucí využití daného jedince v chovu. Velmi důležitý je i další údaj, jaký je stupeň této příbuznosti. Stupeň příbuzenské plemenitby lze poměrně dobře matematicky vyjádřit. Dokonce jeden moudrý pán jménem Wright vymyslel vzorec, který složité počítání značně zjednoduší Se vzrůstajícím stupněm příbuznosti se zvyšuje i možnost, že nově vznikající jedinec obdrží pro určitou vlastnost vlohu od otce i od matky. Výsledky Wrightova vzorce se uvádějí v procentech. Výsledek výpočtu se nazývá koeficient příbuzenské plemenitby.

 Pan Lehndorf zase zavedl takzvanou metodu volných generací. V této metodě se  nepočítá s generací rodičovskou, ale počítají se všechny ostatní generace až kté, v níž se vyskytuje společný předek. Přitom jsou sčítány zvlášť generace v linii otcovské a zvlášť v mateřské.

 MVDr. Koller měl na zjišťování příbuznosti svůj vlastní a pro chovatele dobře srozumitelný systém. Někdy se u příbuzenské plemenitby hovoří o takzvané ztrátě předků. Čtyřgenerační průkaz původu jedince by měl obsahovat 30 jmen předků. Pokud se některý pes nebo fena objevuje v průkazu původu víckrát, snižuje se tím počet uvedených jmen. Právě na velikosti této „ztráty“ postavil MVDr. Koller svoji metodu. Únosná míra příbuzenské plemenitby se zjišťuje tak, že se na sebe položí rodokmeny předpokládaných rodičů a zabarví se všichni společní předci i jejich rodiče a prarodiče. Se zvyšující se plochou barvy stoupá samozřejmě i příbuznost obou chovných jedinců. I MVDr. Koller ve svých propočtech vynechával rodičovskou generaci. Za bez většího nebezpečí považoval takovou příbuzenskou plemenitbu, která ponechávala nejméně polovinu rodokmenu nezabarvenou.
 

Z hlediska stupně příbuznosti lze plemenitbu dělit do tří skupin: 

a)   Příbuzenská plemenitba úzká – páření potomků a rodičů nebo sourozenců navzájem. Z hlediska metody volných generací se jedná o plemenitbu úmyslně zaměřenou tak, že žádná volná generace v uvedených případech není. 

b)   Příbuzenská plemenitba blízká – je příbuzenská plemenitba na 1-2 volné generace. Společný předek nebo předci se tedy objevují v části rodokmenu určené prababičkám, praprababičkám či pradědečkům a prapradědečkům. 

c)   Vzdálená příbuzenská plemenitba – v tomto případě zůstávají volné 3-4 generace. Dostáváme se tedy do oblastí, které v běžných rodokmenech ani nejsou uvedeny.

Velké nebezpečí se skrývá v recesivních formách některých vlastností. Recesivně je založena většina geneticky podmíněných onemocnění. Při používání zvláště úzké příbuzenské plemenitby stoupá možnost toho, že se opravdu ve vší své šíři a někdy hrůze projeví. Příbuzenská plemenitba má i další nebezpečí. Spojení takřka stejně založených pohlavních buněk nesplňuje základní podmínku pro životaschopnost, tedy protikladnost či spíše proměnlivost – variabilitu.

Při nerozumném využívání příbuzenské plemenitby může dojít k tomu, že potomstvo je sice na první pohled krásné, ale vykazuje některé nežádoucí vlastnosti. Sem mimo jiné patří: 

a)   Nedostatečná životaschopnost potomků – štěňata bez viditelných důvodů brzy hynou, nemají sací reflex, nejsou schopná vyhledat struk 

b)   Nedostatky v obranyschopnosti organismu – štěňata i dospělí psi se obtížně vyrovnávají i s jinak zanedbatelnou infekcí. Do této oblasti patří například i neschopnost vytvořit si po očkování dostatečnou hladinu protilátek. 

c)   V dospělosti nedostatky v oblasti reprodukce – psi s malým zájmem o krytí nebo s nedostatečnou kvalitou spermií, feny s málo hormonálně naladěnou říjí,feny s málo početnými vrhy, špatné matky atd. 

d)   Problémy, které lze nazvat konstituční – slabá konstituce, slabá kostra, nervová labilita, kousavost, obtížná cvičitelnost atd.

Do oblasti dlouhodobé a plánované chovatelské činnosti patří tak zvaná liniová plemenitba. Otázku, co že to je linie v plemenářské práci zodpovídá MVDr. Steinitz takto: 

„Linie je vnitroplemenná skupina zvířat pocházejících od společného předka, v níž jsou výběrem nahromaděny pro linii typické užitečné vlastnosti“ (jde o vlastnosti povahové i exteriérové znaky). Při tvorbě chovné linie se používá příbuzenská plemenitba, a to většinou na dvě až tři volné generace.

Literatura hovoří o „zaplevelení“ linií a o nutnosti je „vyčistit“. V praxi to znamená, že je třeba z linie odstranit potomky jiných psů, než je zakladatel linie. Feny příslušející svým původem po otci do určité linie jsou tedy  , které jejich původ do stejné linie zařazuje také. Chovatelé se někdy ptají na to, zda může být zakladatelem linie i fena. Teoreticky se zdá, že ano, přece i po mimořádně kvalitní feně může být v chovu řada potomků splňujících výše uvedené požadavky na chovnou linii. Psi se ale většinou v chovu prosazují daleko více, a proto se zakladatelem linie stávají oni a genealogická a později i chovná linie je vedena, máme-li použít historický s rodokmeny (lidskými) spojený termín – „po meči“. Ani „přeslice“ nezůstává stranou. Skupiny dcer a vnuček po vynikající feně jsou nazývány „rodinou“ a i ony mohou v plemenářské práci sehrát důležitou roli.

Linie mohou vznikat náhodně nebo plánovitě. Pokud se objeví vynikající pes, který své vlastnosti přenáší na potomstvo, a to i ve spojení s méně kvalitními fenami, je v chovu určitě často využíván. Jeho potomky je možné i dále vzájemně pářit.Pokud se neukáží nějaké problémy, je po určité době v rámci populace plemene více jedinců, které spojuje společný původ a co je velmi důležité, i stejné vlastnosti. Linie je na světě.

Může dojít i k situaci, kdy vedení chovu určitého plemene zjistí, že některá požadovaná vlastnost v plemeni nevykazuje takovou kvalitu, jakou by si představovali, nebo že skoro chybí. Může se jednat o exteriér, stejně jako o povahu. Pak lze v rámci chovu vybrat jedince, který danou vlastnost vykazuje a předává potomstvu, i když jeho celkový exteriér nebo povaha nijak v rámci plemene nevynikají. Na takovém jedinci je možno postavit plánovanou chovnou linii.

Základem liniové plemenitby je snaha upevnit některé požadované vlastnosti v určité skupině psů i fen. Pokud se to povede, lze představitele dané linie použít k meziliniovému páření a pak může dojít k rozšíření požadované vlastnosti nebo vlastností do celého plemene. Takový způsob vedení chovu je možné uskutečnit jen za určitých podmínek:

                 a)   Plemeno musí být dostatečně početné. Je třeba, aby souběžně působilo více linií. Za optimální je považován počet pohybující se mezi šesti až deseti liniemi. 

b)   Vedení chovu (klub, poradci) musí mít odbornou úroveň. 

c)   Musí být jasně rozpracován způsob kontroly dědičnosti v rámci plemene. 

d)   Musí se jednat o takzvaný chov řízený. Dost dobře nelze respektovat požadavky jednotlivců, a proto se s liniovou plemenitbou musí ztotožnit všichni chovatelé. 

e)   Linie není nekonečná a je třeba správně odhadnout okamžik, kdy její další vedení přestává být přínosem a stává se samoúčelným omezováním chovatelů.

Chovatelé méně početných plemen v tomto okamžiku určitě namítají, že přece i u nich lze vystopovat linie. Mají samozřejmě pravdu, i když se „skalním“ příznivcům klasické liniové plemenitby asi zvedá adrenalin. V řadě plemen lze najít genealogickou linii, která splňuje, až na jednu výjimku, požadavky kladené na chovnou linii. Většinou se totiž jedná o čtyřnohý „materiál“ jedné chovatelské stanice a zbytek chovu se vede náhodným způsobem.

 Chovatel běžně spojuje dva příbuzné jedince proto, aby zvedl úroveň chovu a utvrdil to pěkné a žádoucí v něm. Příbuzenskou plemenitbu  ale lze použít i v případě, kdy chceme vědět, jak na tom z hlediska genotypu mohou naši psi nebo feny být. V tomto případě se záměrně používá úzká příbuzenská plemenitba a čeká se, jak to dopadne. Spojíme-li opakovaně psa s vlastní matkou a jsou-li v jejich vlohách nějaké recesivně založené nepříjemnosti,určitě se to projeví. Tento typ příbuzenské plemenitby se nazývá ověřovací.

 Příbuzenská plemenitba je mezi chovateli často diskutovaným problémem. Někdo ji zatracuje, jiný je jejím skalním přívržencem Nejrozumnější je určitě jakási střední cesta, která říká: „Příbuzenská plemenitba ano, ale rozumnou formou a pouze tam, kde může být pro chov přínosem a pouze s odpovídajícím chovným materiálem.“ Ani naši předkové se příbuzenské plemenitbě nevyhýbali. Jim ovšem pomáhal přirozený, velmi náročnými životními podmínkami podmíněný výběr psů i fen. Nedostatečně životaschopní jedinci se prostě v reprodukci nemohli prosadit. V současné době je situace daleko složitější. Přirozený výběr je omezen na minimum, řada chovatelů se snaží zachránit a do chovu dostat i to, o co „matka příroda“ prostě nestojí. Záporné důsledky příbuzenské plemenitby pak mají zelenou. Pokud chce někdo v rámci chovu příbuzenskou plemenitbu použít, měl by se na problém podívat v celé jeho šíři a uvědomit si jak její klady, tak i možné zápory.

Z knihy Vladimíry Tiché
MALÁ ŠKOLA PRO CHOVATELE PSŮ